Krabička

Byl jsem se podívat na dům, ve kterém jsem kdysi bydlel.

Vyšel jsem na kopec nad ním. Na svoje oblíbené místo. Chodíval jsem tam už tehdy.

Díval jsem se dolů a cítil vyšší tep.

Připisuju to tomu kopci.

Návraty do předchozích bydlišť se mnou většinou nic zvláštního nedělají. Člověk se podívá, co kdo přistavěl, pokroutí hlavou nad barvou fasády a může jet dál.

Šumperk je jiná disciplína.

Tam se mi pořád může stát, že jdu ulicí jako osmačtyřicetiletý muž a za rohem už pokračuje kluk, který má v kapse korunu do kina.

Oko nebo Svět.

Podle toho, jestli zrovna dávali Vinnetoua, nebo Šimona a Matouše.

U bratrušovského potoka je starý splav. V restauraci U koupaliště se dá pořád dát pivo. A pak je tam balkon, ze kterého na mě mávala babička.

Podívám se nahoru.

Člověk ví, že tam nebude.

Stejně se podívá.

Dědeček nosil meloun. Dával mi korunu na lístek. Bral mě na motorky na Šumperský kotel a vozil mě na Jawě 350.

Tehdy mi to připadalo jako běžná nabídka světa.

Babička na balkoně. Děda s melounem. Kino za korunu.

Netušil jsem, že si to mám nějak zvlášť zapamatovat.

Druhý dědeček měl chatu v Hanušovicích.

Topilo se v kamnech. Babička podřimovala. My hráli šachy.

Když jsem byl starší, nalil mi i vodku.

Pak mě doprovodil do vedlejší chaty. Já zase jeho zpátky.

Kdyby nás babička nezarazila, doprovázeli bychom se asi do rána.

Dědeček umřel.

Chatu prodali.

To už jsem byl zkušenější. Vybojoval jsem si aspoň krabici se šachy.

Nemám v ní jen figurky.

Když ji otevřu, je tam trochu tepla z kamen. Babička, která má zavřené oči, ale stejně o nás ví. A děda, který má ještě čas na další partii.

Vlastně nevím, co si jednou vezmou moje děti.

Jestli si budou pamatovat sobotní french toasty. Cestu autem. Jak jsme dělali těsto na pizzu a za tři dny, až v ledničce dozrálo, společně i tu pizzu.

Nebo nějakou úplnou blbost, kterou já dávno zapomenu.

Jestli zůstane nějaká věc, kterou nebudou chtít vyhodit, přestože bude stará a nebude se nikam hodit.

Nemůžu jim vybrat vzpomínky.

Ani krabičku.