Co ty slzy, táto?

Už párkrát se mi v životě stalo, že jsem ve spánku brečel tak, až mě to vzbudilo. Ve snech se se mnou chodili loučit různí lidé.

Naposledy děda. Lítali jsme spolu po našich oblíbených místech v Šumperku.

Nějakou dobu potom odešel opravdu.

Co by na to řekl Freud?

Dnes v noci ale nikdo nepřišel.

Loučit jsem se šel já. Se synem.

Naštěstí nikam neodchází. Jen letos poprvé nepojede s námi na dovolenou.

Je to správné rozhodnutí. Rozumné. Zdravé. Přesně takové, jaké mají rostoucí děti dělat. A na jaké vás nikdo nepřipraví.

Duláka jsem ještě neznal.

Jenže některé správné věci bolí víc než ty špatné.

Až ráno mi došlo, co všechno letos nepojede s námi.

Navigátor, který mě upozorní, že jsem minul odbočku. Člověk, se kterým se dá několik hodin mlčet. Karty po obědě. Řeči o Baníku. A když dojde Baník, tak o fotbale.

Na sedadle vedle mě bude sedět manželka, kterou miluju. Děti vzadu už ji zase tolik nepotřebují. Může si konečně sednout dopředu.

Těším se, že ji budu mít vedle sebe.

A přesto bude jedno místo v autě volné.

Tak jako tak.

Vím, že s námi nemůže jezdit pořád. Ani bych nechtěl, aby jezdil jen kvůli mně.

Ale mohl jsem to vědět už večer. Mohl jsem tomu rozumět a přát mu to. A stejně mě to v noci vzbudilo.

Některá prázdná místa mají zvláštní váhu.

Nejsou vidět.

Ale člověk je veze celou cestu s sebou.