A pak se narodil Dulák.

A pak se narodil Dulák.

Pan Dulák se narodil v posilovně Zálom v Ostravě. Mezi třemi chlapy, kteří dohromady vážili dvě stě šedesát kilo a měli sedm dětí.

Důvodem nebyla touha zachránit svět. Byl to strach v očích chlapa, který se měl poprvé stát tátou.

„Baby mají svou dulu, když chcou. Co máme my chlapi?“

„Duláka. Panduláka!“

A Honza ho hned zaskákal. Jako by ho znal z dětství. Jako by celou dobu někde čekal a teď stačilo jen říct jeho jméno.

A byl na světě.

Sudičky? Další tátové.

Každý další otec, kterého jsme ten den potkali, s nápadem souhlasil. Nikdo se neptal, k čemu by takový Dulák byl.

To věděli všichni.

Tak jsem mu udělal místo.

Co je vlastně zač?

Parťák pro chlapy, kterým to měli říct dřív. Že být táta není funkce, na kterou tě někdo zaškolí. Že doma nemusíš mít vždycky pravdu. A že se dá mít rodina rád a přitom občas potřebovat na chvíli zavřít dveře.

Tady jsou příběhy ze života. Děti, vztahy, práce. Věci, které se povedly. I ty druhé. A trochu smíchu, protože vážný je život dost.

Za Panem Dulákem stojím já, Michal Horníček. Táta čtyř dětí. Texty jsou lidské, obrázky vznikají s pomocí AI. Zkušenosti dodal život. Obvykle bez vyžádání.

Porod proběhl bez komplikací. Návod se opět nepřiložil.