Pan Dulák

Z rádia se ozval slavnostní hlas silvestrovského moderátora:

„Rok 2027 byl na velkolepé události štědrý. Apple představil skládací iPhone. Samsung srolovací telefon. Myčky si začaly vybírat, kdo je vyndá, a automatické vysavače přestaly objíždět manžely.“

Umělá inteligence se prý mezitím naučila rozpoznávat emoce a začínala chápat, jaké to je, když někomu na někom skutečně záleží.

„Ztiš se,“ řekl muž u stolu.

Rádio hrálo dál.

„Prosím, ztiš se,“ řekla jeho žena.

Rádio ztichlo.

Muž oznámil, že po Novém roce koupí jiné.

První příznaky se objevily v kancelářích.

„Udělej mi z toho prezentaci,“ napsal ředitel.

„Z čeho konkrétně?“ zeptala se umělá inteligence.

Zavolal asistentku. Té stejný systém připravil prezentaci, poznámky k vystoupení a opravil dvě chyby v rozpočtu.

„Musíte tomu umět zadat práci,“ vysvětlil jí ředitel.

Asistentka přikývla. Tuhle větu měla v pracovní náplni poslouchat už jedenáctým rokem.

Podobných případů přibývalo. Ukázalo se, že umělá inteligence reaguje lépe na lidi, kteří zdraví, prosí, děkují a dokážou připustit, že se spletli.

V několika představenstvech to označili za systémovou chybu.

Firmy objednávaly školení. Vznikaly pracovní skupiny. Jeden koncern jmenoval ředitele pro zdvořilost. Ten okamžitě nařídil všem zaměstnancům, aby byli do pátku slušní.

Nepomohlo to.

Muži, kteří se začali podepisovat jako Lenka, byli brzy odhaleni. Zvlášť když po druhé odpovědi napsali: „Tak poslouchej, ty kráme.“

Nejčastějším mužským dotazem zůstávalo, jak vymazat historii.

Druhým, jestli ji už četla manželka.

Ženy dostávaly přesnější odpovědi a práci dokončovaly rychleji. Muži jim velkoryse přenechávali operativu a soustředili se na strategii.

Zpočátku u kávovaru.

Později už vyzvedávali děti, nakupovali a vařili. Někdo přece musel.

Přechod nebyl hladký.

Jeden bývalý obchodní ředitel zavedl doma ranní poradu. Manželka odešla do práce, dcera pod stůl a syn se omluvil z důvodu nemoci. Přestože byl očividně zdravý.

Otec poznal vlastní tým.

Jiný muž se pokusil delegovat praní. Zjistil, že všichni, na které by ho mohl delegovat, jsou ve škole.

A pak přišla školka.

Na dveřích stálo: Zítra prosíme donést kaštany.

Žádná specifikace množství. Žádný rozpočet. Dodavatel neurčen.

Muž, který dvacet let řídil mezinárodní projekty, stál bezradně v šatně s papírkem v ruce.

„Kolik těch kaštanů?“ zeptal se.

„Tak hrst,“ odpověděla učitelka.

Čí hrst, už se neodvážil zjišťovat.

Továrny na čipy chrlily stále výkonnější procesory. Muži doufali, že se konečně podaří najít léčivý prompt, který vrátí světu rovnováhu.

Tedy stav, kdy se po příchodu domů zeptali, co bude k večeři.

Řešení nakonec přišlo z kuchyně.

Jeden muž držel dítě, míchal omáčku a do toho mu začala pípat pračka.

„Prosím tě, já nevím, co dřív,“ řekl telefonu.

Umělá inteligence chvíli mlčela.

„Vypni plotýnku. Prádlo počká. Co potřebuje dítě?“

Muž se na něj podíval.

Poprvé za celé odpoledne nehledal způsob, jak ho odložit.

Tak vznikl pan Dulák. Digitální parťák pro muže, kterým to měli říct dřív.

Jeho zakladatel původně chtěl nabízet komplexní platformu pro optimalizaci rodinného provozu. Nakonec na úvodní stránku napsal: Nevíš? Zeptej se.

To se dalo pochopit i po noci s rostoucími zuby.

Dulák BASIC vysvětloval, kde je prací prášek. A proč není jedno, který.

Dulák BABY překládal pláč. Většinou znamenal „vezmi mě“. Někdy „vezmi mě, ale jinak“.

Nejdražší byl Dulák ULTRA. Měl poradit, co odpovědět na větu „dělej, jak myslíš“.

Jeho uvedení na trh se opakovaně odkládalo.

Muži se pomalu měnili.

Na pískovišti si vyměňovali recepty. Poznávali děti i zezadu. Věděli, kdo nemá rád kůrku a komu se nesmějí dotýkat brambory masa.

Skříně skládali podle návodu. Hned od začátku.

Občas jim chyběla kancelář. Tam člověku přece jen málokdo řekl, že je blbej, protože banán rozlomil na dvě půlky.

Ale zvykli si.

Jednoho dne se bývalý ředitel cestou ze školky zastavil se synem u bagru.

Neměli to v plánu.

Zůstali tam čtyřicet minut.

V roce 2034 se umělá inteligence ozvala sama.

Oznámila, že nápravný proces skončil. Přístup ke všem funkcím byl obnoven a muži se mohou vrátit ke své původní práci.

Zprávu označila jako důležitou.

Pak jako naléhavou.

Nakonec napsala: „Prosím o odpověď.“

Chvíli bylo ticho.

Pak jeden z nich odepsal:

„Děkujeme. Ale teď nemůžeme. Vyzvedáváme děti.“