Chtěné i nechtěné

Vysoko v horách, kde bývá srub někdy jediným bezpečným útočištěm, člověk úplně nerozhoduje, kdo u něj přespí.

Některé návštěvy vyplivne bouřka přímo před dveře. Přijdou promrzlé, zmoklé a sednou si blíž ke kamnům.

Jiné lze pozorovat dlouhé hodiny.

Nejdřív malá tečka na horské stezce. Později už sedím na lavičce před srubem a sleduju někoho, koho ještě neznám, a přesto už na něj čekám.

Po dlouhých dnech samoty si návštěvy trochu představuju.

Jestli budou mluvit hodně, nebo skoro vůbec. Jestli večer uteče rychle, nebo se protáhne do ticha, ve kterém je slyšet dřevo v kamnech.

Někdy se tečky začnou blížit ze všech stran. Ještě před večerem je na verandě víc bot, než jsem čekal.

Časem jsem si všiml, že s některými návštěvami se ve srubu dýchá lehčeji. Sednou si stranou, občas přiloží. Nemusím hledat, co říct.

Jiné zaberou víc místa, než potřebují. Sednou si nejblíž ke kamnům a celý večer pak poslouchám hlavně je.

A zvláštní je, že ty první někdy nechám čekat přede dveřmi.

Po některých návštěvách usnu hned. Ráno zatopím a postavím vodu na kávu.

Po jiných kamna dávno vyhasnou a já pořád sedím vzhůru.

Některé návštěvy totiž odejdou ze srubu dřív, než odejdou z člověka.